Anchbooks

Hans Rath se narodil ve Straelenu v Severním Porýní-Vestfálsku a vyrůstal na venkově – jak sám říká, mezi zemědělstvím a zahradničením. Po maturitě studoval filozofii, germanistiku a psychologii v Bonnu. „Podle úřadu práce je to solidní základ, když chcete pomáhat při žních,“ žertuje Rath. Když se v roce 2009 jeho první kniha „Man tut, was man kann“ (Člověk dělá, co může) okamžitě ocitla na žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel, byl jeho osud coby spisovatele zpečetěn.

„Byl jsem single a bylo mi kolem čtyřiceti, když mě napadlo napsat román o mužích, kteří jsou single a je jim kolem čtyřiceti. Ta kniha ale přesto není autobiografická – nebo řekněme, že nanejvýš z poloviny. ‘Man tut, was man kann’ byl mimochodem můj první román. Sice jsem psal už dřív, ale teprve na prahu čtyřicítky jsem za sebou spálil všechny pracovní mosty a soustředil se na psaní.“

Rath nyní žije v Berlíně a jeho pracovní proces je jasný a strukturovaný. Začíná ráno, jako každý jiný člověk, a v rozporu s mnohými předsudky pracuje na svých knihách velice disciplinovaně.
„Pokud se při práci namažete, připadá vám sice, že píšete vynikající texty, ale druhý den ráno žasnete, co jste to vyplodili za nesmysly. Já už jsem přestal i kouřit. Když začínám psát, znám svoje postavy nazpaměť, navíc znám veškeré zápletky a všechny podstatné části příběhu. Zbývá tedy prostor pro spontánní nápady – abych se nenudil. Cesta a cíl jsou ale už stanoveny. Já se ovšem navzdory této jasné struktuře – nebo právě díky ní? – při psaní ohromně bavím.“

Hans nejraději píše ve své pracovně. Avšak i důvěrně známé prostředí domova dokáže kreativní pracovní fázi potlačit v zárodku, proto Rath jezdí do ne zcela všední kanceláře.

„Navštěvuji takzvané co-working place neboli sdílený pracovní prostor. V mém případě se jedná o poschodí v bývalé továrně. Člověk se posadí tam, kde je zrovna volno, vytáhne notebook a pustí se do práce. Je to podobné jako v kavárně, ovšem s tím rozdílem, že máte k dispozici vysokorychlostní internet a všude jsou elektrické zástrčky. A všichni lidé jsou tam kvůli práci, což má za následek podstatně klidnější pracovní atmosféru ve srovnání s kavárnou. Podle mě jde o cenově výhodnou a nesmírně flexibilní možnost, když člověk potřebuje vypadnout z bytu, ale nechce si neustále pronajímat kancelář.“

Jeho poslední kniha pojednávala o Bohu, teď se ve hře objevil i ďábel, a sice v románu Manchmal ist der Teufel auch nur ein Mensch (Ďábel je občas taky jenom člověk). Díky čemu jsou obě tyto postavy tak zajímavé?

„Bůh a ďábel symbolizují nejstarší konflikt v lidských dějinách. A třebaže svět je den za dnem komplikovanější a neprůhlednější, zdá se, že se jednoduchý princip dobra a zla neopotřeboval. Naopak. Zjišťuji, že z komplikovaných struktur se nakonec často vyklube jednoduchý dualismus.“

Manchmal ist der Teufel auch nur ein Mensch je moderní formou pověsti o Faustovi. Co Vás na té látce lákalo?

„Řekl bych, že když si pustíte televizi, přesvědčíte se rychleji o existenci ďábla než o existenci Boha. Navíc se zdá, že na volném trhu existuje jenom málo věcí, které se nedají koupit. Otázka po ďáblovi a zaprodání vlastní duše je tedy nasnadě. Moderní člověk s oblibou považuje sám sebe za neúplatného a soběstačného, ve skutečnosti se však jenom způsoby svádění staly rafinovanějšími.“

Mnozí autoři se dnes i v minulosti vyjadřovali k politice. Má podle vás spisovatel politické poslání?

„Ne. Nikoli nezbytně. Domnívám se, že každý autor má politickou odpovědnost, ale nemusí ji projevovat tak, že se bude neustále vyjadřovat k dění ve světě. Podle mě je naopak spíše problém, získá-li člověk dojem, že se u některých autorů staly politické postoje součástí marketingu.“

Co v sobě musí mít kniha, aby Vás oslovila?
„Ach, já nejsem náročný. Strhující postavy, grandiózní příběh, dokonalé tempo vyprávění, brilantní stylistika a fantastický humor – to mi stačí.“

Existují knihy/autoři, které máte obzvlášť rád, které/kteří Vás formovali?

„Je jich spousta a navrch musím připočítat filmy. Nedokážu ale uvést jedno jediné zásadně důležité umělecké dílo. Podle mě jsou to určité okamžiky, které způsobují, že jsou pro nás nějaké knihy nebo filmy osobně důležité. Proto to mám se žebříčky těžké. Možná takhle: Líbil se mi nový Don Winslow, „Missing New York“ a hodně si vážím Davida Nichollse, ještě ale netuším, jestli jeho nejnovější kniha skončí na mém nočním stolku. A jestli se v dohledné době vydám do kina, pak kvůli Liamu Neesonovi nebo Denzelu Washingtonovi.“

Říká se, že filozofie pro Vás není jen něco, co jste kdysi studoval, ale i něco, co by člověk neměl hlásat několika větami.

„Moji filozofii najdete v mých knihách. A mě samozřejmě těší, když tam moji čtenáři objeví něco, co jim pomůže, co je pro ně užitečné. A kromě toho bych si přál, aby mé romány představovaly prostě kus dobré zábavy!“

Zdroj: www.easywriters.de/hans-rath-im-interview/