Devět dní nekonečna

domůblog Červenec 2021 Devět dní nekonečna

Devět dní nekonečna

2. 7. 2021 15:56

kategorie:

V době, kdy se rodí nový člověk a nová civilizace, přicházíme se dvěma čerstvými tituly, které s touto metamorfózou resonují. Při práci na obou těchto textech jsme vycítili, že mohou působit jako urychlovače sebe-uvědomění čtenáře, který se jimi cítí být osloven.

Knihu „Taguarí“ jsme představili v minulé zprávě. Najdete ji také na našem blogu.

https://www.anch-books.eu/blog/cerven-2021/letni-slunovrat-a-taguari

Kniha „Devět dní nekonečna“ je příběhem německé autorky Anke Evertz, jež dříve žila život většiny lidí až do svého zlomového okamžiku. Tímto okamžikem pro ni byla osudová nehoda, kdy se ocitla na pokraji smrti, a strávila devět dní v kómatu.

Do té doby se její život řídil „obecně uznávanými“ společenskými hodnotami, které považovala i za své vlastní. V raném mládí ještě naslouchala svému vnitřnímu hlasu, později ji však zcela pohltil „běžný“ život tak, jak jej „diktuje“ společnost, s potřebou něco znamenat, získat určité postavení, materiálně se zabezpečit nebo být jaksi pojištěna, ... Naučila se v něm „fungovat“. Její vnitřní nespokojenost časem rostla, ale kvůli strachu ze změny setrvávala ve své neuspokojivé situaci.

Její pravé Já ji však pro tento život naplánovalo „stopku“ v podobě dramatické události, nehody, která jí umožnila nahlédnout do své pravé Podstaty. Jak sama připomíná, byl to dar. Během devíti dnů prošla zrychleným duševně-duchovním vývojem mimo své fyzické tělo. S odstupem, vědomě a bez emocí dokázala pozorovat umělý „matrix“, v němž žila, a jemnohmotný svět, kde se opravdu cítila doma. To jí umožnilo pochopit pravý důvod lidského pobytu v trojrozměrném světě, ba dokonce povznést své hmotné tělo na vyšší vibrace — splynout s frekvenčními úrovněmi naší pravé, nikoliv vymezené či předurčené, původní existence. Anke tento proces nazývá „proměnou housenky v motýla“.

Nikdy nezapomenu na onen zvláštní okamžik, kdy jsem začala vstupovat do svého zuboženého těla. Zpočátku mě to stálo neuvěřitelně velké úsilí, poněvadž jsem o něm měla pevnou představu, že je těsné, strnulé a silně zatížené. Avšak ještě větší byl můj strach, že přijdu o propojenost a zkušenost s Jednotou, vrátím-li se do fyzického světa.

Po jistém otálení jsem se nakonec velmi pomalu a opatrně vnořila do svého těla a rychle jsem si všimla, že se na mých vjemech nic nezměnilo. I nadále jsem byla v probuzeném stavu naprosté propojenosti, a čím více jsem se do svého těla nořila, tím více jsem cítila, jak se z toho raduje. Jeho jemnohmotná anatomie pro mě nebyla nijak těsná ani těžká. Naopak! Vše bylo tak živé, plynulé a připomínalo skutečný ohňostroj vibrací a frekvencí. Všechno bylo podrobeno jakémusi řádu, jejž mohu popsat pouze slovem „všeobjímající“. Dostávala jsem se hlouběji do svého těla a stále více jsem si uvědomovala, jak mě pro něj vlastním způsobem navádí.

Tělo se mnou komunikovalo a ukazovalo mi své nekonečné energetické dráhy, světelné struktury a barevné vibrace. Připadalo mi, jako bych poprvé směla vstoupit do magické, dechberoucí a velmi živé země — nepřestávala jsem žasnout.

Zdálo se, že jeho jemnohmotné a hrubohmotné úrovně přechází plynule mezi sebou, a já jsem je mohla libovolně střídat. Poznala jsem velmi jasné, vysoce vibrující oblasti, ale též jsem se ponořila do poněkud temných, téměř nehybných, tuhých rovin, které jako by byly zcela podřízeny zákonům fyzické reality.

Můj počáteční strach ustoupil úžasu nad tímto samostatným světem, do něhož jsem mohla vstoupit. Čím více jsem se mu otevírala, tím více jsem cítila jeho radostnou živost. Jako by mě našel po dlouhé době starý přítel. Vzal mě s radostí za ruku a ukazoval mi svůj vesmír, provázel mě přes své orgány, kůži a krevní řečiště, ba nechal mě zažít jejich vibrace a funkce. Nyní se radovalo z vědomého spojení se mnou.

Uvědomila jsem si, jak se asi mé tělo předtím cítilo bez mé pozornosti — osamělé a ignorované. Nikdy bych si nemyslela, že je možné, že to, co jsem zde viděla a zakoušela, bylo mé tělo. Jak jsem v něm jen mohla žít slepě a nevědomě? Natolik hanebně zanedbávat a opomíjet tento zázrak mého vlastního stvoření? Proč jsem se tolik děsila jeho těsných prostor? Bylo to možné jenom proto, že jsem žila svůj život velmi nevědomě a soustředila se pouze na stagnaci, tlak a strach. Vnímala jsem se jako oběť okolností, ne jako stvořitelka sebe samé. Žila jsem v iluzi odloučení a chybělo mi vědomí všeobjímající propojenosti.
To byl ten důvod!

Můj strach z jeho hmotnosti a hustoty mezitím ustoupil jasnému nadšení, které vystupňovalo v radostné očekávání na život v tomto nepopsatelně živém poli jeho frekvencí. Chtěla jsem vyzkoušet, co to znamená žít s ním, komunikovat s ním a plně jej přijmout. Můj učitel mě často upozorňoval na to, že nám lidem chybí s naším tělem vědomé spojení a že právě to je příčina našich nemocí či negativních pocitů. Jsme vzdáleni od dokonalého zdraví a prožitého naplnění přesně do té míry, do jaké jsme zapomněli, že pocházíme ze Zdroje a jsme s ním navždy spojeni. Nepotřebujeme dělat nic jiného, pouze si na to rozpomenout. Jakmile vstoupíme do přirozeného stavu vibrací světla, plně a vědomě přijmeme své tělo a vše, co vibruje níže nežli naše vlastní světlo, s ním začne resonovat a transformovat se.

Jistě také vnímáte, že každý z nás a celé lidstvo se v současné době nachází v takovém přerodu. Rozdíl je v tom, že individuálně má každý z nás na tento proces tolik času, kolik potřebuje.

Události, jež se odehrávají okolo nás, jsou pouze „společenskými“ urychlovači naší vnitřní transmutace.

Každý den se před námi objevují úžasné výzvy, situace, které vyžadují rozhodnutí: Jsme již soběstační? Jednáme z pozice vlastní suverenity, nebo jsme stále ovlivňováni názory druhých či médií? Nasloucháme při rozhodování svému srdci? Naučili jsme se mu naslouchat? Anebo stále posuzujeme okolnosti z pohledu svých zkušeností či „dobře míněných“ rad jiných?

Naše srdce nám v každé situaci poradí řešení, které je pro nás v danou dobu nejpříhodnější. Důvěřujeme-li jeho hlasu a necháme-li se jím vést, aniž bychom hned začali tuto radu „rozpitvávat“ rozumem – zda je skutečně vhodná či dobrá a jaké důsledky by pro nás takové rozhodnutí mohlo mít –, zjistíme, že je to srdce, jež nám ukazuje pravou cestu k osobní i kolektivní svobodě.

Často se mi stává, že se během dne zastavím a uvědomím si, kdo ve mně skutečně přemýšlí. Neboť nevědomě přebíráme myšlenky z z uměle vytvořeného kolektivního pole.

Tudíž, bez ohledu na to, jak „bláznivé“ nebo neortodoxní mohou být rady, nápady a impulsy srdce, ono – přesně – ví, co nás na naší cestě posune dále.

Náš rozum je sice až po uši zapletený v „matrixu“, pokud jej však používáme vědomě, pomůže nám najít způsob, jak uskutečnit to, co nám radí naše srdce.

Cesta srdce je cestou nezištné lásky v praktickém životě — vede k míru, svobodě a svébytnosti jednotlivce, národa i celé civilizace.

ingrid

Komentáře

Příspěvek blogu momentálně nemá žádné komentáře.

kategorie

Anchbooks

Devět dní nekonečna